Potraviny v ohrožení?

Potravinová soběstačnost nebo lépe řečeno menší závislost na dovozech potravin se stala moderním zaklínadlem dnešní doby. Zatímco na začátku nového tisíciletí a v souvislosti se vstupem do Evropské unie naši liberální politici halasně prohlašovali, že lze všechno dovézt, moderní Evropa podporuje spíše vlastní regionální produkci a vlastní zásobování potravinami se zaručeným původem. Ostatně, jak závislost na dovozu zamává s cenou směrem nahoru, jsme názorně viděli například v předloňském roce, když byl díky nedodržení podmínek chovu nosnic naprostý nedostatek vajec na trhu, které atakovaly astronomickou cenu sedm korun za kus. To vedlo k tomu, že mnozí lidé na tuto dobu zkrátka vyloučili vejce ze svého jídelníčku. To můžete udělat s jednou potravinou, ale nikoliv s větším počtem mnohdy základních potravin.

Jsme soběstační v základních potravinách?

Bohužel, v některých základních komoditách a hlavně většině zpracovaných živočišných výrobků se soběstačnosti již ani nepřibližujeme, a naopak se jí nadále vzdalujeme. To je mnohem větší problém než jen dogma dosažení technické soběstačnosti. Politika obchodních řetězců, které upřednostňují jen cenu dodávek a skutečný původ i jakost potravin skrývají za své obchodní značky nebo výhradně preferují zboží od výrobců ze svých mateřských zemí, tedy povětšinou z Německa či Rakouska, nás přivedla k tomu, že soběstačnost v některých komoditách už dosahuje v České republice kritické hranice. Například dovážíme již více než 50 % vepřového masa, více než 30 % drůbežího masa, přes 30 % sýrů a jiných mléčných výrobků, ale také až 70 % některých druhů zeleniny a ovoce mírného pásu, jako jsou jablka, hrušky, švestky, meruňky. Od roku 1989 z naší krajiny zmizelo více než pět tisíc hektarů sadů. K výraznému úbytku pěstitelských ploch došlo u rybízů, meruněk, broskví a s pěstováním angreštu se přestalo úplně. Náš hlavní ovocný druh - jabloně, se v uvedeném období ve výměře propadl o 17 %.

Tedy nic, co bychom objektivně nedokázali vypěstovat a ekonomicky vyprodukovat v České republice. A v tomto okamžiku mnoho lidí napadne zcela logická otázka: A co nám vlastně brání v tom to neudělat - nechovat více drůbeže, více prasat, pěstovat více zeleniny a ovoce? A jsme u celého jádra problému, který by snad mohl být řešen díky novému finančnímu období v Evropské unii, ale jen za toho předpokladu, že v příslušném resortu bude dostatek znalosti problému, odbornosti a vůle i ochoty věc skutečně vyřešit. Nové programovací období nám k tomu dává řadu příležitostí a bylo by trestuhodné jich nevyužít.

Investice, investice

Zdánlivě jednoduchý obrat dosavadního trendu a posilování úrovně soběstačnosti např. ve zmíněném vepřovém či drůbežím mase, nebo v cibuli, česneku, zelí, jablkách či hruškách ale ve skutečnosti vůbec jednoduchý není. Na polích, kde se dříve pěstovala zelenina, rostou v lepším případě obilniny nebo pícniny, v horším případě jenom tráva. Řada jabloňových či švestkových sadů zplaněla, drůbežárny a výkrmny prasat jsou opuštěné a zdevastované a často slouží zcela jiným účelům. Investovat například do nové konkurenceschopné haly pro výkrm drůbeže nebo prasat stojí i desítky milionů korun. Velmi podobná situace je i například u ovocnářů a zelinářů, což jsou velmi investičně náročné obory. Například náklady na vybudování hektaru sadu se dnes pohybují kolem jednoho milionu korun. Výrazné investiční potřeby jsou v oblasti sklizňových technologií, skladování, posklizňové úpravy, zpracování a prodeje, protože produkty je nutné po sklizni zpracovat, třídit, balit.
To vše představuje pro řadu zemědělských podniků, ať už z živočišné, či z rostlinné výroby, zcela nedostupné investice za předpokladu, že by ovšem neexistovala možnost podpory investic pro zvýšení konkurenceschopnosti nebo modernizaci technologií v rámci. Existence této formy podpory je ale jen jednou stranou mince. Tou druhou je ochota resortního ministerstva dostatek finančních prostředků na podporu investic uvolnit. A to zatím příliš velkou snahu podpořit investice nejeví.

Hluboko pod evropským průměrem

Jak chceme budovat české zemědělství a napravovat jeho strukturální nerovnováhu, když již v minulém programovacím období 2007-2013 byl podíl finančních prostředků určených na investice z celkového rozpočtu o 12 % nižší než průměr Evropské unie? Česká republika se tak zařadila mezi takové země, jako jsou Rumunsko, Bulharsko, Malta nebo pobaltské republiky. To již není moc dobrá vizitka a je smutné, že v současném návrhu Programu rozvoje venkova je objem finančních prostředků pro domácí zemědělce a potravináře snížen ještě o dalších 20 %. To reálně znamená, že zemědělcům i proti současnému období bude scházet téměř 300 milionů korun ročně, domácím zpracovatelům přibližně 80 milionů korun ročně. Navíc je potřeba upozornit, že konkrétně u zpracovatelů jde o jediný zdroj evropských financí z ministerstva zemědělství.

Vláda a potažmo ministerstvo zemědělství se k řešení problému českého zemědělství a potravinářství silně přihlásily i při formulaci programového prohlášení vlády. V kontextu aktuálních návrhů je proto obtížně pochopitelné, jak se prosazované snižování prostředků na investice a modernizace, tedy na oblasti, které jsou jednou ze stěžejních pro zvyšování konkurenceschopné produkce, slučuje proklamovanou snahou o zvýšení potravinové soběstačnosti.

Živočišná výroba Z zaměstnanost

Stávající zemědělská politika očividně intenzivní zemědělskou výrobu příliš neřeší. Přitom právě živočišná výroba se vyznačuje vyšší přidanou hodnotou pro finální produkty, ale zároveň i tvorbou pracovních míst, kterých je právě na venkově zvýšená potřeba. Jak už bylo uvedeno, snižování rozměru živočišné výroby vede ke zvyšování dovozů surovin a zpracovaných potravin ve svém důsledku způsobuje vylidňování a nefunkčnost českého venkova v důsledku úbytku pracovních příležitostí. Například v roce 2004 bylo v ČR chováno 320 tisíc prasnic, dnes je jich jen 90 000. A podobná situace je i u jiných kategorií hospodářských zvířat.

A zase přichází ke slovu nové rozdělení finančních prostředků, oproti slibům směřuje do živočišné výroby mnohem méně prostředků. Podle odhadu odborné zemědělské veřejnosti by naopak bylo potřeba dát výrazně více finančních prostředků na dobré podmínky chovu zvířat (welfare), a to konkrétně na prasata a skot. Rovněž je potřeba zajistit dostatečné finanční prostředky na chov drůbeže, se kterým v současném návrhu Ministerstvo zemědělství vůbec nepočítá. Ekonomika výkrmu drůbeže je již několik let na velmi špatné úrovni, a pokud nesnížíme rozdíl v dotacích s konkurenty v okolních zemích EU, dojde k dalšímu hlubokému propadu u této výroby, která je důležitá jak pro rovnováhu výroby a spotřeby obilnin, tak i pro zaměstnanost.

Agroenvironmentální opatření ano, ale …

Čeho se nedostává pro investice a podpory pro chov drůbeže a prasat nebo pro chov skotu, se ale hojně dostává agroenvironmentálním opatřením - tedy údržbě krajiny a ekologickému zemědělství. Dosavadní štědré podpory ekologického zemědělství byly přitom často směřovány na plochy zemědělské půdy obhospodařované v režimu ekologického zemědělství, mnohdy bez jakéhokoliv návazného využití suroviny z těchto ploch. Což v praxi znamenalo, že na pastvinách sice rostla a roste ekologická tráva, ta ale neslouží ani ke krmení, ani ke spásání hospodářskými zvířaty. Její ekologický původ a dotací podpořená hodnota tak vlastně přijde zcela vniveč, budeme-li pesimističtí, nepřináší za peníze daňových poplatníků vůbec nic.

Z těchto zkušeností vyplývá, že je jednoznačně potřeba cílit dotace v ekologickém zemědělství na reálné bioprodukty, a to buď biosuroviny pro další zpracování nebo finální bioprodukty. Není možné, aby bylo v ČR téměř 15 % procent zemědělské půdy využíváno v režimu ekologického zemědělství, ale produkce biopotravin činila pouhého půl procenta z celkové produkce potravin. To vede k tomu, že zatímco bioprodukci štědře dotujeme, dováží se absolutní většina biopotravin z celého světa, což při filozofii bioprodukce (šetrný vztah k přírodě, plodinám a zvířatům) není právě to ideální. Ostatně, co si myslet o biovýrobku, který na své cestě za spotřebitelem zanechá za sebou nezanedbatelnou neekologickou stopu při svém cestování z jednoho konce světa na druhý.

Jenom posekaná tráva, nebo pasoucí se zvířata?

Podobná situace je ale i v mnoha podhorských a horských oblastech. Je mezi nimi řada dotovaných ploch, které pouze zarůstají travou, kterou nevyužívají žádná hospodářská zvířata, ať už skot nebo ovce, ani pro krmení, ani pro spásání. Povinnost zatížení ploch chovem hospodářských zvířat je v ČR stanovena na tak nízké úrovni, že pasoucí se zvířata na pastvinách na rozdíl od našich západních sousedů prakticky nevidíte. Bohužel, ani návrhy ministerstva pro nové programovací období tuto skutečnost příliš nezohledňují. Jen pro ilustraci, zatížení hospodářskými zvířaty na pastvinách v těchto oblastech se v ČR pohybuje v lepším případě na polovině, v horším případě na jedné desetině zatížení ve srovnatelných oblastech jiných zemí EU.

To ale v žádném případě neznamená, že by se podhorské a horské oblasti, tedy méně příznivé (LFA), neměly podporovat. Opak je pravdou. Je potřeba si uvědomit, že jde v mnoha případech o oblasti, které čelily masivnímu vysídlení obyvatelstva, nedostatku pracovních příležitostí a velmi špatné infrastruktuře. Jen s velkým úsilím se daří v těchto oblastech udržet alespoň nějakou zemědělskou činnost i obyvatele. Jsme ale přesvědčeni, že právě správným nastavením dotačních podmínek dojde v těchto oblastech k posílení živočišné výroby, a tím k určitému řešení zaměstnanosti v tomto venkovském prostoru.

Máme šanci na zlepšení?

Nepochybně se nám šance na změnu neradostného stavu v potravinové soběstačnosti nabízí. Nové programovací období nám umožňuje zacílit dotace a podpory do sektorů a na komodity, které považujeme za citlivé nebo ohrožené. Jednou věcí jsou ale možnosti a druhou jejich využití. Zatím se bohužel zdá, že Ministerstvo zemědělství opatrně přešlapuje při zdi, drží se starých modelů a o žádné investice a o zlepšování situace reálně neusiluje. Těžko však podporovat potravinovou soběstačnost, když nechceme podpořit ta opatření, která k ní povedou. Obáváme se, že pokud prohospodaříme tuto jedinečnou šanci na obnovu a posílení resortu, budeme znát za pár let produkční a strukturálně vyvážené české zemědělství a potravinářství jen z knížek a historických filmů.

 

 

Vydáno: 19.5.2014

Autor: Agrární komora ČR

Autor: 
Ing. Dana Večeřová